Odešla PhDr. Hana Junová

Dne 3. dubna odešla Hana Junová. Naše cenná, moudrá, laskavá, pracovitá, obětavá kolegyně a kamarádka. Byla nedílnou součástí Rafael Institutu. Bude nám moc chybět. Vzpomínku Věry Roubalové a Marka Preisse si můžete přečíst zde. Hlubokou soustrast rodině.

Milí lidi,

vzpomínám na Hanku. Když už byla nemocná, tak jsme si hodně telefonovaly. Říkala mi, že už by mohla zavřít dveře, že cítí smír. Že měla ten život plný a naplněný, je za ní kus práce a že i "občas také někomu pomohla". Má tři pravnoučata, 50 let se svým mužským, krásnou milující a milovanou rodinu.
Vážím si ji jako člověka i jako psychoterapeutku, supervizorku, vážím si její úctu k etice. Pro její terapeutickou práci byla typická otázka, netvrdila, že ví, ptala se a ptala se empaticky. Měla mnoho odborných a přátelských kontaktů i mezi zahraničními odborníky. Mám od ní ještě na stroji psaná pojednání "Přednosti a úskalí nonverbálního chování pro psychoterapeuta". Kapitola o psychogymnastice končí pro ni typickými slovy: "...uvědomujeme si, jak je těžké hodnotit objektivně práci, kterou člověk vytvářel, ve kterou věří a kterou má rád."
Hanka měla a má spousta přátel. Uměla se svou laskavostí a vstřícností přiblížit k lidem a být jim věrná. Ráda se smála, milovala hudbu. Sblížila se i s lidmi v místě posledního bydliště, v Hostivicích. V posledních letech tam organizovala psychoterapeutické přednášky. Přednášejícího však vzala nejdříve k sobě domů na kafe a po přednášce na oběd.
Rafael institut byl pro ni velmi důležitý, ztělesňoval její rodinné židovské trauma, její zájem o dění ve společnosti. Hlavně byla pro nás v Rafaelu důležitá ona, jako vstřícná a vzácná kolegyně. Při našich osobních rozhovorech se vždy vracela k uprchlíkům a jejich osudům. Nic jí nebylo lhostejné.
Byla obětavá přítelkyně, ochotná kdykoliv přispěchat na pomoc. Mám ji jako dobrou a vzácnou vzpomínku.

Věra

Hanku jsem poznal nejprve jako student psychologie. Lišila se od většiny ostatních pedagogů otevřeností a přívětivostí. Jako součást přednášky o psychoterapii nám vyprávěla, jak peče bábovku, to mi utkvělo nejvíce, i když vše co říkala, bylo moudré a stojící za zapamatování. A pak po letech v Rafael institutu, kde byla vždy ochotná, když se něco dělo. Velmi pečlivě se připravovala na akce, často vyjadřovala obavu, aby vše udělala dobře a bylo patrné, jak ji záleží na tom, aby to co dělá, bylo dobře vyvážené, solidní a odpovědné. Bohužel jsem ji nezažil jako supervizorku, což mě mrzí. Hanko, pokud tam někde nahoře pečeš bábovku, schovej mi prosím kousek ...

Marek